Choď na obsah Choď na menu
 


RALF WALDO TRINE

 

RÁJ SRDCE

 

Česky zpracoval

JOS.PELCL

 

1909

NÁKLADEM B.KOČÍHO V PRAZE

 

Knihtiskárna Jos.B.Zápotočný v Rokycanech.

 

 

 

 

K druhému vydání

 

Mezi knihami a spisy, jež v poslední dobu k nám přes Anglii a Německo přibyly většinou z Ameriky a jež slibují štěstí a úspěch v životě prostředkem magnetismu, vnitřních sil apod., což právě, nezřídka ovšem „se zárukou“ přinášejí, dostalo se mi namátkou do ruky spisů Ralfa Walda Trina. Duchovní příbuzenství s Ralfem Waldem Emersonem , osvědčené již jménem, zaujalo mne hned po několika stránkách. Obeznámiv se se spisovatelem, jehož knihy a knížečky vycházejí doma v nových a nových mnohatisícových vydáních, zatoužil jsem přenésti hlas tohoto ze současných hlasatelů vnitřního obrození i k nám.

Knihy tohoto druhu nenabývají u nás hlučných úspěchů rázem. Ale působí vytrvale a prospěšně , jako skryté prameny. Doufám, že mnohému bude knížka tato průvodčím do ráje srdce, že mnohému objeví harmonie světa i vlastní. A že opravdu přinese to, po čem dnes každý touží, návod, jak dobýt světa i lidí, jak nabýti vlivu a vlády nad svým okolím i nad sebou.

V Praze , 7.dubna 1909.

JOS.PELCL

 

 

 

 

Nejvyšší pravda světa

 

Žiješ. Tvůj život jest částí nekonečného zdroje života. Miluješ. Je-li taková vlastnost neb síla, která je láskou, je nutné i nekonečné zřídlo lásky, z něhož prýští. Je-li moudrost, je i zdroj moudrosti, z níž plyne. A totéž říci lze o míru, o moci i o tom, čemu říkáme věci hmotné.

            Duch nekonečného života a nekonečné moci stojí za vším, oživuje vše, ve všem a vším se projevuje. Je zdrojem všeho. Nekonečná ta moc hoří, účinkuje a panuje působením mocných nezměnitelných zákonů a sil : zákony ty pronikají celým vesmírem a obklopují nás ze všech stran. Každý krok, jejž v životě vezdejším učiníme, podléhá těmže velikým zákonům: každá květina , rostoucí u cesty, vzchází, kvete a vadne podle mocných nezměnitelných  zákonů: každá pápěrka sněhu, poletující mezi nebem a zemí, utváří se , padá a taje podle mocných nezměnitelných zákonů. Lze říci, že nic není v celém světě než jen zákony. Je-li tomu tak, nutně jest nějaká síla , která stojí za tím vším, která ty zákony tvoří, síla, která je větší než zákony jí stvořené.

            Nekonečný duch jest tedy životem našeho života. Od něho přijali jsme život a přijímáme neustále. Máme podíl na jeho životě – ačkoli tím se od něho lišíme, že jsme duchové jednotliví, individualisovaní, kdežto on duch jest nekonečný, který nás a vše  ostatní v sobě zahrnuje, přece podstatou jsme s ním jedno. Nelišíme se od sebe podstatou nebo druhem, nýbrž pouze stupněm.

            Mysleme si, že leží v údolí rybník, jemuž  přitéká voda z nevyčerpatelných zásob v horách. I můžeme říci: rybník v údolí naplňuje se prouděním vody z nádrže, ležící výše v horách. Můžeme však také říci: voda v menší nádrži má stejnou povahu, stejnou jakost a stejné vlastnosti jako voda ve větší nádrži, která je zdrojem této menší. Rozdíl jest jen takový: nádrž v horách má tolik vody, že může naplniti rybníků bez počtu a ještě bude nevyčerpatelná.

            Je-li to však pravda, jest i člověk nekonečnému duchu tím  blížší, čím ochotněji mu k sobě přístup otevírá. Nevychází-li pak z toho, že čím bohu je blížší, tím více nabývá sil jeho? A jsou-li síly boží bez mezí, neplatí-li na konec, že jedinými hranicemi člověka jsou ty, jež sobě staví sám, poněvadž sebe nezná?

 

 

Nejvyšší pravda v životě lidském.

 

            Dohodnuvše se o základní pravdě světa, že totiž  za vším stojí duch nekonečného života a z něho že vše pochází, pokročíme k otázce: co jest velikou základní  pravdou v životě lidském? Po tom, co již bylo řečeno, jest na otázku dána odpověď sama sebou.

            Velikou základní pravdou v životě lidském, v tvém jako v mém, jest, dospějeme-li k vědomému, živému poznání jednoty s tímto nekonečným životem a otevřeme-li k sobě zcela přístup tomu duchovnímu proudu. To jest velikou základní pravdou v životě lidském, v ní je obsaženo vše a vše z ní vychází. Podle toho, jak si uvědomíme svoji jednotu s nekonečným životem a jak přístup duchovnímu proudu k sobě  otevřeme, probudíme v sobě vlastnosti a síly nekonečného života.

            A co tím řečeno? Tím je řečeno prostě tolik: poznáme, že jsme skutečně totéž jako ony veliké zákony a síly, svůj život zladíme v souzvuk s nimi a budeme připraveni přijati ona veliká zjevení, jež přijali všichni proroci, věštci, mudrci a vykupitelé světa. Neboť podle stupně, kam až v tomto poznání dospějeme a jak velice s nekonečným zdrojem se spojíme, umožníme nejvyšším silám, aby námi procházely, v nás účinkovali  a se projevovaly.

            Můžeme se proti tomuto proudu, proti oněm nejvyšším silám a mocem brániti nevědomostí, jako většina lidí, můžeme jim znesnadniti nebo dokonce znemožniti, aby se námi neprojevovaly. Můžeme se také úmyslně proti účinkům jejich zatarasiti a tak připraviti se  o síly, podstatou svojí pro nás určené. A naopak můžeme tak živě si uvědomiti jednotu svoji s nekonečným životem, můžeme tak docela otevříti  se onomu proudu a účinkům oněch vyšších sil, zjevení a mocí, že se můžeme skutečně a pravdivě tím státi, co zoveme „bohočlověkem“.

            Co je to? Jest to bytost, jíž se projevují síly nekonečného ducha, ač stále jest člověkem. Muži nebo ženě toho druhu nikdo neukládá hranic – neboť jediné jejich hranice jsou ty, jež si ukládají sami. Nevědomost je nejnebezpečnější mocí, stavící hranice většině lidí – většina žije svůj malý, zakrnělý a zakrslý život pouze proto, že neznají života většího, k němuž jsou povoláni. Pokud sebe známe jen jako lidi, potud žijeme také jen jako lidé a máme síly lidské. Jakmile si však uvědomíme, že jsme „boholidmi“, žijeme také jako boholidé a máme síly boholidí. A podle  toho, jak velice tomuto božskému proudu přístup k sobě otevíráme, stáváme se z pouhých lidí boholidmi.

            Dlouho se za to mělo, že je myšlení neurčitou abstrakcí anebo něčím podobným. Myšlení však jest živou sílou, nade všechny ostatní nejživější, nejjemnější a naprosto neodolatelnou. Můžeme již ve svých laboratořích dokázati pokusy, že myšlenky jsou silami. Majíť určitou formu , jakost, podstatu, moc a poznenáhlu odkrýváme, že jest jakási věda myšlenky. A rovněž poznenáhlu odkrýváme, že v myšlení máme nástroj tvůrčí síly, tvůrčí nejen ve smyslu obrazném, nýbrž skutečně.

            Všechno, co jest ve světě hmotném, všecko, co jest vůbec známo ve vesmíru, má původ svůj  v myšlence – myšlenkou dostalo svoji formu. Každý dům, každý obraz, každá socha, každý strom, vše, dříve než bylo hmotně vyjádřeno a ztělesněno, zrodilo se a vytrysklo nejprve v duchu člověka, který je v myšlenkách vytvořil. Sám vesmír, v němž žijeme, vznikl myšlenkovou energií nekonečného ducha, jenž za vším stojí. A je-li pravdou, že naše pravá osobnost jest svojí podstatou totožná a v tomto smyslu jedno se životem tohoto nekonečného ducha, zdaž nevidíme , že čím bude živější naše poznání této neobyčejné věci, že tím více tvůrčí síly si zjednáme účinkem vnitřních našich duchovních sil?

            Vše jest dříve v říši Neviditelného, nežli se projeví viditelně anebo skutečně – a v tomto smyslu jest pravda, že neviditelné jest skutečné, avšak viditelné není skutečné. Neviditelné jest příčinou, viditelné účinkem – co jest neviditelné, jest věčné, co však jest viditelné, jest pomíjející a časné.

            „Moc slova“ jest věc zjištěná vědecky. V činnosti svých sil myšlenkových máme tvůrčí sílu – slovo pronesené jest jen vnějším výrazem činnosti těchto vnitřních sil. Mluvené slovo jest tudíž v jistém smyslu prostředkem, jímž myšlenková  síla  se v jedno sbírá a určitým směrem vede – toto soustředění a vytčení určitého směru nutně nastane dříve, má-li býti viditelný vnější nebo hmotný projev této síly.

            Často se mluvívá, že někdo staví vzdušné zámky. Kdo rád takové stavby provádí, netěšívá se příliš lichotivé pověsti. Ale vzdušného zámku jest vždy dříve třeba, máme-li míti zámek na pevné zemi, ve které bychom mohli žíti. Ten kdo stavívá vzdušné zámky, zajisté nejedná zcela v pořádku – avšak není chybou, že staví do vzduchu, nýbrž že pak už nepokračuje a neuskutečňuje jich v životě, v podstatě, ve hmotné formě.  Provede jeden díl práce, a sice velmi nutný – avšak druhý díl, rovněž nutný, nechá již býti a neprovede ho.

            Společně s myšlenkovou silou ducha působí i síla, jíž bychom mohli nazvat přitažlivou. Veliký zákon tu působí, týž jako veliký zákon světa – stejné přitahuje stejné. Z viditelného i z neviditelného světa neustále čerpáme síly a stavy, jež jsou nejvíce příbuzny silám a stavům myšlenek našich.

            Tento zákon je neustále činný, ať jsme si toho vědomi nebo ne. Žijeme jakoby v nesmírném moři myšlenek, a všecko ovzduší kolem nás jest neustále naplněno  myšlenkovými silami, jež bez přestání jdou jako vlny. Všichni podléháme vlivu těchto sil, ať vědomě nebo nevědomě, podle toho, jsme-li více nebo méně sensitivní. Jak silný to vliv jest, závisí také na tom, jsme-li více negativní a tudíž přístupni vlivům zevnějším, anebo jsme-li více positivní, a tudíž můžeme-li sami určovati, jaké vlivy mají moci nabývati na myšlenky naše, a tudíž i na život náš.

            Mnozí lidé jsou povahou mnohem sensitivnější než ostatní průměrná většina . Jejich tělesný organism jest složen mnohem jemněji a citlivěji. Tací lidé podléhají duchovnímu stavu těch, s nimiž se stýkají anebo v jichž společnosti jsou. Jeden z mých přátel jest tak sensitivní, že kdykoliv jest v nějakém shromáždění, např. na večírku, kde s mnoha lidmi mluví a s mnohými si ruce tiskne, cítí na sobě silnější anebo slabší duchovní nebo fyzický účinek oněch lidí. Tak velice jim podléhá, že jest to pak sotva  on, a teprve po dvou nebo třech dnech nabude zase úplné schopnosti pracovní.

            Mnozí považují za neštěstí, je-li kdo sensitivní povahy. Ale není k tomu nijaké příčiny. Naopak, jest to cosi dobrého, neboť jsme přístupnější duševním popudům z nitra a vyšším silám z vnějška. Může to býti ovšem neštěstím anebo aspoň v nejvyšším stupni nepohodlné, nemůže-li kdo poznati a si zjednati sílu, jíž by se mohl jaksi uzavříti proti všem škodlivým anebo nežádoucím vlivům. Sílu tu však může si zjednati každý, nechť jest již jakkoliv sensitivní.

            Lze ji nabýti činností ducha. Pro každého, nechť jest sensitivně zavložen  nebo ne , jest návykem nejcennějším, bude-li pokud možno stále pamětliv tohoto: v sebe se uzavříti a uzavříti se všemu, co je pod ním, a otevříti se svojí vnímavostí všem vyšším vlivům, všemu, co jest nad ním. Stane-li se to častěji a vědomě, bude to brzy zvykem – kdo to vážně podnikne, podnítí k činnosti vlivy skryté, avšak jemné a mocné, jež pomohou mu dosíci  všech žádaných úspěchův. Všechny nízké a odmítavé vlivy světa viditelného i neviditelného budou spoutány, všechny vyšší vlivy přitahovány, a čím silnější bude přitažlivost, tím jistěji se dostaví.

            Co však rozumíme světem neviditelným? Především síly myšlenkové, rozumové a citové stavy, v atmosféře nás obklopující, mající původ v lidech, tj. v duších, jež se v oblasti fysické projevují prostřednictvím fysických těl – dále však i tytéž síly , jež mají původ v takových duších, jež fysické tělo odložili, a nebo od níž bylo odděleno a jež se nyní projevují prostřednictvím těles zcela jiného druhu.

            „ Život jednotlivého člověka začíná se ve smyslné oblasti fysického světa, avšak pozvedá se následujícími éterickými a nebeskými sférami k nevyslovitelné velikosti a vznešenosti. V každé hmotné planetě a nad ní jest odpovídající jí planeta éterická, anebo  svět duší zcela jako v každém organismu a nad ním jest odpovídající mu éterický organism anebo duševní tělo, jehož jen vnějším protějškem a vnějším organismem jest organism fysický. Z této éterické nebo duševní planety, jež nejbližší jest domovinou lidstva o stupeň výše postoupivšího, zvedají se duchové v nekonečných odstínech, sféra nad sférou k výšinám duchovního života, o němž člověk smyslný naprosto nemůže míti nižádné představy. Jest tudíž dvojí vtělení : fysické jest jakoby pomíjející skořápkou, ve které a kterou teprve skutečný a trvalý organism se stává jedinečným a dospívá asi tak jako zrno v klase, jež ve slupce prospívá, jinak by slupka žádné ceny neměla.“

            Že život v jakési formě existuje, má týž význam jako přesvědčení, že zůstane, i když promění formu. Život jest jeden živý princip všeho a trvá bez přestání, i když se mění forma, kterou se projevuje. „ V domě otce mého  jsou obydlí mnoha“ , a za jisté není ani nejmenšího důkazu proti tomu, že by život, když zmizí, opustiv svého fysického přechovavatele, nepokračoval právě tak jako před tím: ne že by znovu začínal, neboť není vůbec zastavení, nýbrž že v nové formě zase počíná, kde před tím zmizel. Všechen život je vývoj krok za krokem: skoků tu není.

            Právě jako ve fysické, jest tudíž i v jiné formě duchovnost, a proto také život všech stupňů a se všemi možnými vlivy. Platí-li tedy veliký zákon, že rovné přitahuje rovné, přitahujeme my také z oné strany života vlivy a okolnosti, jež jsou naším nejpříbuznější. – Snad by jste řekli, že jest to hrozná myšlenka, státi pod vlivy takovými. Avšak všechen život, jest jedno, a my všichni jsme ve společném a všeobecném životě sepjati spolu. Pak myšlenka ta pozbývá všeliké hrůzy, pomyslíme-li, že my sami určujeme si řady myšlenek a tudíž i řady vlivů, jež chceme přitáhnouti: My jsme jen tehdy nevolnými účinky okolností, chceme-li jimi úmyslně býti.

            Můžeme v duchovním svém životě podržeti kormidlo v rukou a přesně určiti, kterým směrem půjdeme a v kterých místech zakotvíme. Může ovšem také býti opak toho: ale pak hnáni jsme jakoby větrem a sem a tam zmítáni každým jeho závanem. Proto by naopak měla býti nám myšlenka ona vítána: neboť pak můžeme nezávisle na čase a prostoře opatřiti si pomoc nejvznešenějších a nejlepších duchů, jež kdy na zemi žili. Nemůžeme se domnívati, že by ti, jíž s láskou a úsilím kdysi na povznešení lidí pracovali, tuto práci dále nekonali: jest pravděpodobné, že jejich úsilí, jejich opravdovost a jejich moc jsou nyní větší než byli před tím.

            Vyjel jsem si jednou s přítelem a mluvili jsme o tom, jak lidé mají velký zájem o hlavní otázky života, jak horlivě usilují o poznání vnitřních sil, jak více a více vynasnažují poznati sebe a vztahy k nekonečnému.           A když jsme mluvili o duchovním probuzení, jež nyní tak náhle přišlo na svět, jehož počátky my tak zřetelně mohli pozorovati v posledních letech minulého století a jehož první léta nového století jsou svědkem, vidouce, kterak ho přibývá, pravil jsem: „ Jak by to bylo krásné, kdyby Emerson, jenž tak velice předcházel svoji dobu osvícen, jenž tak nebojácně a tak cěrně pracoval, aby nastalo to, co nyní kolem sebe vidíme, jak by to bylo krásné, kdyby prodléval ještě dnes mezi námi a mohl to vše viděti! Jakou by z toho měl radost!“  - přítel odpověděl: „ Odkud pak víme, že toho všeho skutečně nevidí, že nemá ve všem svoji ruku, a to mocnější než za onoho času, kdy jsme jej tu viděli?“. Díky milý příteli za tento pokyn!

            Přírodní věda dokazuje dnes s dostatkem, že to, co vidíme, jest jen velmi malý díl toho, co vůbec jest. Reálné živé síly, jež v našem vlastním životě i kolem ve světě působí, nejsou viditelny zraku tělesnému, a přece ony jsou příčinami a vše co vidíme, jest jejich účinkem. Myšlenky jsou síly – také o nich platí zákon : stejné buduje stejné a stejné přitahuje stejné. Opanovati naše myšlení jest tedy tolik co určiti směr našemu životu.

            Kdosi, jenž hluboko pronikal v podstatu věcí, pravil: „ Zákon shody mezi duchovním a hmotným pracuje se značnou přesností. Lidé chmurné nálady nepřitahují k sobě nic než chmurné věci. Lidé, jež stále jsou malomyslní a zoufají, nemají v ničem štěstí a jejich život jest stále břemenem pro jiné. Ti, kdož jsou plni naděje, kdož důvěřují, kdož jsou veselí, přitahují úspěch. O tom, jaké nálady bývá obyčejně majitel, vypravuje zahrádka před dvorem anebo vzadu dvůr. Na šatech ženy v domácnosti jeví se stav  jejího ducha : na zevnějšku coury poznáš, že náladou ducha jejího jest beznaděj, nedbalost a nepořádnost. Hadry, cáry a špína jsou vždy dříve v duchu, než-li se objeví na těle. Myšlenka, která nejčastěji nitrem tvým prochází, vtiskuje ti viditelné znamení , a to tak jistě, jako viditelný kousek mědi v nějakém roztoku přitahuje neviditelné částečky mědi v něm rozpuštěné. Je-li duch vždy pln naděje , důvěry a srdnatosti, odhodlaný dojíti svého cíle a vždy k němu směřující, osvojuje si ze živlů věci a síly, jež jsou mu k tomuto cíli nápomocny.

            „ Každá z tvých myšlenek jest v plném smyslu slova pro tebe hodnotou, a to na všech možných polích. Síla tvého těla jako síla tvého ducha, tvé úspěchy, rozkoš, jež společnosti svojí skýtáš jiným, vše závisí na tom, jakého druhu jest tvoje myšlení. Podle nálady, v níž uvedeš svého ducha, budeš moci touže silou přitahovati k sobě síly neviditelné: tj. právě tak zákon duchovní jako lučebný: lučba není vůbec obmezena na prvky viditelné. A prvků tělesnému oku neviditelných jest stotisíckrát více než viditelných. Přikázání Kristovo:  Čiňte dobře těm, kdož vás nenávidí, zakládá se na skutečnosti vědecké a na zákonu přírodním. Dobře činiti znamená tolik, přitahovat všechny prvky síly a dobra v přírodě – zle činiti znamená přitahovati prvky opačné, rozrušující. Jsou-li nám oči otevřeny, již pudem sebezachování budeme se varovati zlých myšlenek. Kdo žije v nenávisti, zemře nenávistí! Tj. smysl slova : Kdo béře meč, mečem zahyne. Každá špatná myšlenka proti někomu jest mečem naň vytaseným – a tasí-li se zase meč proti němu, tím hůře pro strany obě.“

            Jiný člověk, jenž dobře zná, o čem mluví, praví: „Zákon přitažlivosti působí vůbec v každé oblasti činů, přitahujeme to, po čem toužíme a co očekáváme. Toužíme-li však po jedné věci a očekáváme-li jinou, jsme >jako dům rozdvojený, jenž pustne<. (Luk. II.17.) Pevně si umiň, že budeš očekávati jen to, po čem toužíš, pak budeš také přitahovati pouze to, co si přeješ. Přechovávej v sobě určitou myšlenku : pokud se jí držíš, potud neustále, nechť  jakkoliv daleko putuješ, zeměmi a moři, vědomě anebo nevědomky, budeš přitahovati jen to, co této převládající myšlence odpovídá. Myšlenky jsou naším soukromým vlastnictvím a můžeme je zcela přizpůsobit svým potřebám, poznáme-li, že jsme toho schopni.“

            Mluvili jsme o přitažlivosti ducha. Víra není nic jiného, nežli účinek síly myšlenkové ve způsobě silného žádání spolu s očekáváním, že bude splněno. A ježto víra, tj. silné žádání, jež v dálku vysíláme, jest nesena a takřka napojena očekáváním, přitahuje to, za čím byla vyslána, přitahuje buď bezprostředně anebo proměnivší je dříve z neviditelného ve viditelné, z duchovního ve hmotné. Dopustíš-li však, aby stín pochybnosti nebo bázně se vloudil, pak to, co jinak by bylo strašnou silou, bude tak ochromeno, že k uskutečnění nedojde. Je-li však víra nesena a napojena nezvratným očekáváním, stane se silou neodolatelnou a silou absolutní, a její účinek bude tím větší, čím je silnější víra. Objevíme, co si lidstvo právě nyní uvědomuje, že všechna  veliká slova, jež o víře byla řečena, všechny sliby, jež jí dány byly, jsou nejen city obecnými, nýbrž něčím bytostným, co stojí na velikých nepominutelných zákonech.

            Mnoho se mluví dnes o vůli. Mluví se často o ní, jako by sama sebou byla silou; jest však silou jen potud , pokud jest zvláštní formou projevu sil myšlenkových. Tím co zoveme vůlí, myšlenka se soustřeďuje a v určitý  směr vede; čím pronikavěji se to děje, tím větší úspěch má ve věci, k vůlí které  vyslána byla.

                        Správně řečeno, je dvojí druh vůle: lidská a božská. Lidská jest vůlí nižšího já, jak bychom to stručně nazvali. Jest to vůle, která žije v oblasti jen rozumové a hmotné,vůle smyslná, vůle člověka, který ještě nic o tom neví, že jest život daleko vyšší než je život rozumový a smyslný, a že, poznavše a žijíce vyšší ten  život, tyto obě oblasti  nejen nepotlačujeme a nezkracujeme, nýbrž naopak povznášíme k nejvyšší dokonalosti a k síle nejčistšího požitku. Božská vůle jest vůle vyššího já, vůle člověka, který si uvědomil svoji jednotu s Bohem, a tímto poznáním vůli přiměl, aby působila v souhlase a pospolitosti s vůlí boží.

            Lidská vůle má určité hranice: až potud a ne dále, praví její zákon. Božská vůle hranic nezná. Jest svrchovaná. Vše jest ti otevřeno a podrobeno, praví její zákon. Čím více lidská vůle se přeměňuje v božskou, čím úplnější jest souzvuk a čím dokonalejší s ní spojení, stává  se také svrchovanou. Pak se naplní slova, že stan e se , jak jsi uzavřel. Veliké tajemství života a síly zakládá se tedy v tom, abychom s nekonečným zřídlem se spojili a ve spojení setrvali.

            Rozum jest nástroj, jímž spojujeme skutečný život duše s jejím životem tělesným a činíme ji schopnu, aby se projevovala a působila životem tělesným. Myšlení potřebuje, aby neustále bylo osvěcováno z vnitra. Tím dostává se nám vnitřního vedení, jež nazýváme intuicí.

            >Poměr intuice k duchovní bytosti a poznávací schopnosti člověka jest takový, jako jest poměr smyslových vjemů k smyslové jeho bytosti a poznávací mohutností. Jest vnitřním duchovním smyslem , jímž člověku přímo se zjevují tajemství přírody a života. Osvícení, jež dostaví se vývojem a zdokonalením intuice, dává nám bezprostředně poznati podstatu vlastnosti a účely věcí, k nimž obracíme pozornost a zájem. Intuice jest, opakuji, duchovní smysl do nitra otevřený, právě jako jsou tělesné smysly otevřeny navenek: a poněvadž je schopna pravdu poznati z první ruky, nezávisle na vnějších zdrojích poznání, proto nazýváme ji vnitřním zřením, intuicí. V této vyšší oblasti uskutečněného duševního života v těle nabývá duch rázu zcela neosobního; působí, zbaven pout, a zírá zcela nepředpojatýma očima, přijímaje pravdu z prvé ruky, nezávisle na vnějších zdrojích poznání.<

                        Čím lépe poznáváme své pravé já, a čím lépe uskutečňujeme jednotu svého života se životem nekonečným, čím jsme tomuto proudu přístupnější, tím jasněji k nám mluví hlas intuice, hlas duše, hlas Boha; a čím  lépe mu rozumíme, jej vnímáme a posloucháme, tím zřetelněji mluví, až ponenáhlu dostaví se čas, kdy vedení její stane se neomylné, naprosto neomylné.

 

Tělesné zdraví a svěžest

 

            Máme-li účastenství na nekonečném životě, jak jsme právě poznali, má to i pro život tělesný hlubší účinky, hlubší, než kdo myslí.

 Především jest uvésti, že v životě tělesném všechen život přichází z nitra ve vnějšek. Nezměnitelný zákon praví: „ Jak vnitř, tak zevně – tam příčina a tu účin.“ Jinými slovy: myšlenky , různé stavy mysli a city, vše účinkuje na tělesný organism.

Snad by jste namítli: „ Slyším nyní tolik o účincích ducha na tělo, avšak nevěřím tomu do opravdy.“ Skutečně? Dejme tomu, že by někdo náhle přinesl zprávu. Zbledneš, třeseš se , padneš snad do mdlob – ačkoliv zpráva ta vešla v tebe průlivem ducha. Přítel snad na tebe promluví, při jídle, zdálo se ti , co ti pravil, nepřívětivé. Jsi tím „raněn“, jak se říká. Až po tu chvíli chutnalo ti, teď však na jednou přešla tě všecka chuť. Ale co bylo řečeno, vešlo průlivem tvého ducha a tam tě „ranilo“.

 Hle tam klopýtá mladý člověk, vleka  nohy po zemi: zavadí o každou i nejmenší překážku po cestě. Proč? Poněvadž je slabomyslný, idiot. Jinými slovy: malátnost duševní a malátnost tělesná jdou pospolu; býti pevný duševně jest tolik jako státi na pevných  nohou, nejistota duševní činní i kroky nejisté.

 Anebo náhle se přihodí neštěstí. Stojíš při tom třesa se a leknutím jsi seslábl jako moucha. Proč nejsi schopen se pohnouti? Proč se chvěješ? A to ještě budeš mysliti, že má duch jen malý vliv na tělo? Na chvilku přemohl tě hněv.Za nějakou hodinu naříkáš na silné bolení hlavy: a přece nechce se ti uznati, že myšlenky a city účinkují na tělo?

Před několika dny mluvil jsem s jedním přítelem o rozčilování. Když pravil, že otec jeho jest velmi nachýlen se rozčilovati, odpověděl jsem: „ Váš otec jest churavý člověk. Není silný, není veliké postavy, není svěží a živý.“  A mluvil jsem o zdravotním stavu otce jeho a o tom, co není u něho v pořádku. Podíval se na mně překvapen a pravil: „ Jak, vy znáte mé ho otce?“ a když jsem odpověděl, že ne , pravil:“ A kterak to, že tak podrobně  mluvíte o tom, jakou má nemoc?“ – „ Vždyť jste mi právě pravil, že váš otec je velmi náchylen se rozčilovati. Když jste mi to pravil, udal jste mi příčinu, když jsem já stav vašeho otce popisoval, vyložil jsem jaký ta příčina má účinek.“ –

            Úzkost a rozčílení způsobují, že průchody těla jakoby se uzavřely, takže jimi síly tělesné jen zvolna a líně protékají. Naděje  a klid však otevírají tyto průchody, a síly tělesné proudí jimi tak bystře, že nemoc nemá, kde by se zachytila.

            Před nedávnem vypravovala jistá dáma mému příteli o svém těžkém neduhu tělesném. Přítel náhodou věděl, že dáma ta nežije se svou sestrou v dobré míře. Pozorně poslouchal, co o svém utrpení vypravovala, ostře se jí podíval do očí a pravil pevným, ale mírným hlasem:“Odpusťte své sestře!“ Překvapená pohleděla naň: „Nemohu sestře odpustiti !“ – „Dobrá, vaše údy budou i dále ztuhlé  a také vaše reumatické bolesti potrvají!“. Za několik neděl spatřil ji zase. Lehkými kroky přistoupila a pravila: „Učinila jsem , jak jste radil, došla k sestře a jí odpustila. Spřátelili jsme se zase; pokud se mohu rozpomenouti, zdá se mi, že se mi tělesně ulehčilo, když jsme se smířily a nyní sestra i já máme se tak rády, že ani nemůžeme býti bez sebe.“ Také tu máme účinek, jaký se dostavuje po příčině.

            Rozhněvá-li se matka, může to býti kojenci smrtí. Proslulý krotitel koní Rarej praví, že jediným zlostným slovem tepna koně se zrychlí o 10 tepů za minutu. Platí-li to o zvířeti, co teprve říci o vlivu hněvu lidského, zvláště na dítě! Po silném rozčílení často dostaví se dávení. Prudký hněv způsobil již mrtvici a smrt. Jediná noc těžkých bojů duševních zlomila život. Po žalu, dlouhé žárlivosti, neustálé starosti a vysilující úzkosti dostavuje se šílenství. Chorobné myšlenky a rozpor v náladě jsou přirozeným ovzduším nemocí a v duševním ovzduší horečnatém klíčí a roste zločin.

            Ze všeho vychází veliká pravda, jíž budeme moci také vědecky dokázati, že duševní stavy , city a vášně mají zcela zvláštní účinky na tělo a překročí-li jistý stupeň síly, vyvolávají jisté nemoci, jež časem stávají se onemocněním trvalým.

            Naproti tomu dobrota, láska, přívětivost a přejnost mohou rozprouditi všechny zdravé očišťující a oživující šťávy tělesné. Všecky průtoky těla jakoby byli volny a otevřeny, a síly tělesné proudí jistým tokem. Právě těmto silám a jejich oživující činnosti podaří se poznenáhlu překonávati jedovaté a choroboplodné účinky sil opačných. Navštíví-li lékař nemocného, ulehčí se nemocnému pouhou návštěvou i bez jakéhokoli léku. Přinesl s sebou ducha zdraví, svěžest a dobrou náladu a zanechal v pokoji nemocného naději. Skutečně naděje a dobrá mysl jenž přinesl, zmocnili se nemocného a jeho ducha vlivem jemným, avšak mocným; duchovní nálada způsobená lékařem projevila zase účinky své na tělo nemocného a uzdravování pokračuje vlivem této duševní sugesce. Často slýcháme, že člověk chatrného zdraví říkává: „Kdyko-li ty přijdeš, hned se mi ulehčí.“ To má hluboké odůvodnění. „Jazyk moudrých je lékařství.“ (Přísl.12.18.)

            Moc sugesce nad lidským duchem patří k podivu nejhodnějším a nejzajímavějším oborům studia. Nejpodivnější a nejmocnější síly lze vybaviti pomocí sugesce. Pokusy bylo zjištěno, že lidský organism se úplně promění dříve, než uplyne rok  a jednotlivé části že dokonce i za několik neděl se od základu obnoví.

            Slyším otázku: „Tvrdíš skutečně, že vlivem sil vnitřních může tělo nemocného ozdravěti?“ Ovšem, a to je dokonce právě přirozená metoda léčení. Metoda, jež pracuje s léky a s látkami mimo tělo jsoucími, jest umělá. Léky pouze odklízejí překážky z cesty a sice za tím účelem, aby síly životní mohli konati snáze svoji práci. Skutečné uzdravování přichází z vnitra ze životních sil. Jistý lékař pravil:„ Nejdůležitější činitel, spolupůsobící při výživě, sám princip životní, byl zanedbáván po několik pokolení: studium lékařské zabývalo se skoro výhradně účinky hmoty na ducha. To však samo značně ublížilo rozvoji stavu lékařského. Avšak vzešla jitřenka XX.století a lidstvo ve vývoji svém obrací se zase k tajemným silám přírodním. Lékaři dnes studují duševědu a následují svých učitelů do širého oboru therapie duševní. Vím, že právě v tom bylo v posledních letech natropeno mnoho pošetilostí, mnoho nesmyslného bylo mluveno a konáno; ale to nedokazuje nic proti velikým zákonům, jež vládnou nad těmito zjevy. Právě tak vedlo se každé mravní a náboženské soustavě, jíž svět zná. Časem však odpadalo to, co bylo nesmyslné a pošetilé, a veliké věčné zásady tím určitěji vznikly. Je známo mnoho případů, kdy účinkem těchto sil nastalo úplné a trvalé ozdravení, mnohdy za neobyčejně krátkou dobu. O případech podobných máme četné zprávy ze všech dob. Proč by takováto síla uzdravovací už nemohla mezi námi trvati? Síla táto trvá a bude tím účinnější , čím lépe poznáme zákony, jež byli známy v dřívějších dobách.

            Mnoho může někdo vykonati pro uzdravení jiného, ale skoro vždy je k tomu třeba spolupůsobení toho, kdo uzdraven býti má. Když Kristus uzdravoval, žádal skoro vždy součinnost toho, kdo jej volal. Tázal se skoro po každé: „ Věříš-li?“ tím povzbuzoval životodárné síly chorého a uváděl je v činnost. Je-li kdo velmi sláb, jsou-li jeho nervy příliš vyčerpány a není-li jeho duch po nemoci tak silný a aktivní, snad to prospěje bude-li na nějaký čas dožadovati se pomoci a součinnosti jiného. Ale mnohem lépe bylo by proň , kdyby dospěl živoucího poznání, že jeho vlastní síly vnitřní jsou všemohoucí.

            Jest zajisté možno, že jeden vyléčí druhého; aby však uzdravení bylo trvalé, třeba, aby člověk sám sebe uzdravil.Tak mohl by každý velice prospěti, kdyby nemocnému pomohl uvědomiti si jasně moc vnitřních sil; avšak trvalého vyléčení není bez součinnosti vlastního já. Kristova slova byla skoro pokaždé: „Jdi a nehřeš více“ a nebo „ Odpouštějí se tobě hříchové tvoji“. Tím odkazoval na věčnou a neproměnnou pravdu, že všeliká nemoc a všechno z ní strádání jest přímo nebo nepřímo následkem vědomého nebo nevědomého, úmyslného nebo nechtěného přestupování zákona.

            Zajisté, že utrpení asi netrvá déle než prohřešení – toto slovo ne ve významu nutně theologickém, avšak přece filozofickém – mnohdy ovšem v obojím významu. Jakmile ustalo přestupování zákona, jakmile opět nastal úplný soulad, přestává i příčina strádání. Mohou sice nakupené účinky někdejších výstředností v těle působiti dále avšak příčina sama je již odklizena a nemohou alespoň nové účinky vznikati. Avšak i stav zkažený někdejšími výstřednostmi poznenáhlu se zase napraví, jakmile pravé síly zase v činnost uvedeny jsou.

           

            Ničím nenastane rychleji úplný soulad se zákony, pod nimiž člověk žíti musí, jako živým poznáním jednoty z nekonečným duchem, který jest životem všeho života. V duchu tomto nemůže býti žádné nemoci a dokonalé poznání této pravdy, úplné se otevření onomu proudění odplaví velmi rychle překážky z těla, jež se tam nashromáždily, jinými slovy: odplaví nemoci, jež v něm přebývají.

            V tu chvíli, kdy člověk pochopí jednotu svoji s nekonečným duchem, pozná sebe jako bytost duchovní a nevěří více, že jest bytost pouze tělesná, hmotná. Jakmile pak pozná svoji moc nad tělem, jakmile pozná, že jest jeho mistrem, nebude více přisuzovati tělu vládu nad duchem. Více nebude se báti živlů aneb jiných sil, jimiž posud dovoloval, aby jeho tělo vlivem svým ovládaly. Jakmile pozná svoji převahu, nebude se jich více báti, jako tehdy, pokud ještě nebyl v souladu s nimi, nýbrž naučí se je milovati. Tak sjedná si soulad s nimi anebo je spíše přiměje, aby vešly v soulad s ním. Dříve byl jejich otrokem, nyní jest jejich mistrem. Jakmile něco milujeme, nemůže nám to více škodit.

            Jest tisíce lidí slabého a churavého těla, jež by sesílili a ozdravěli, kdyby jen se otevřeli božskému proudu. Jako když dlouho plyne bahnitá voda strouhou, kal ponenáhlu usazuje a sbírá se po stranách a na dně, pokud kalná voda protéká. Vpustíš-li však křišťálově čistou vodu, aby bystře protékala struhou, bude zakrátko nakupený kal spláchnut a struha bude úplně čista: nebude již vypadati odporně, nýbrž krásně, a voda jí protékající jest nyní cenná, jako zdroj osvěžení, zdraví a síly pro všechny, kdož ji pijí.

            Ano, pochopíš-li svoji jednotu s nekonečným duchem života a vybavíš-li tak  čekají v tobě možnosti a síly, proměníš chorobu ve zdraví, disonanci v harmonii, strasti a bol v překypující sílu. Uskutečníš-li v sobě tuto hojnost zdraví a síly, přeneseš je také na všechny, s nimiž se budeš stýkati: neboť nezapomeň, že zdraví jest právě tak nakažlivé, jako nemoc.

            Slyším, že se tážete, mohuli něco určitého říci o tom kterak prakticky upotřebiti této pravdy, tak aby si člověk  požitek dokonalého zdraví zjednati, ano od jakékoli nemoci se vyléčiti mohl? Na to bych především odpověděl tolik: Nejdůležitější bude ukázati, jak by tohoto velikého principu mohl každý upotřebiti sám na sobě, neboť nelze, aby to jeden činil za jiného.

            Mimo to však bych řekl: Již tím, že se člověk vmýšlí v představu dokonalého zdraví, uvádí v činnost živé síly, jimž poznenáhlu podaří se to uskutečniti, co si člověk představuje, totiž dokonalé zdraví. Podstatou velikého tohoto principu jest, že methodou úplného poznání lze více dosíci než methodou pouhého tvrzení, ačkoliv mnohému prosté tvrzení může býti pomůckou v poznání a k němu i vésti.

            Uvědomíme-li si živě, že jsme jedno s nekonečným duchem života, v němž všechen individuelní život má původ a z něhož stále ještě vychází, otevřeme-li se božskému proudu, uvádíme v činnost síly, jež dříve nebo později dají i tělu překypující sílu a zdraví. Mnohým lidem podařilo se poznání to tak dokonale v sebe pojati, že ozdravení ihned nastalo a potrvalo: neboť čím mocnější jest účinek, tím jest i rychlejší. Ovšem třeba, aby se to stalo s klidným a nadějným úsilím, ne v bázni a rozpacích a beznaděje. Jiní teprve poznenáhlu si poznání to osvojovali.

            Mnohému velmi  ……………………..